VIDÍM JI, VIDÍM CELIČKOU...

Vidím ji v mysli celičkou,

postavu její maličkou,

nosíku křivku komickou,

i její ruku chlapeckou –

vidím ty dobré oči dvě,

tak dětsky vážné, ztrnulé,

stažení čela zvážnělé,

i obočí to zarostlé;

ten její zralý slyším alt,

s nímž, sestra půl, půl milenka

se nade mnou vždy skláněla –

a vše mě na ní dojímá.

I řku si: Nuže ať byla,

už taková či onaká,

a ať mě snad i klamala:

Přec ke mně něco cítila,

co k druhým necítila snad.

A všední bytost nebyla...

Tak často taktní, citlivá –

vždyť poznal jsem, jak dovedla

být dojatá a dojímat...

Jak vážně mluvit uměla,

a vroucně – jak se dívala,

jak tiskla ruku, mlčela...

Jak na polibky čekajíc

vždy hlavu zbožně držela,

jak svoje ústa při tom vždy

jemně a něžně sevřela –

jak dítě... a pak polibek,

tak svatým vždy, tak vážným vždy

polibkem vlastním zavřela.

Vidím ji, vidím celičkou,

postavu její maličkou,

ty oči vážné, ztrnulé;

slyším ten její drahý alt,

ty řeči dětsky rozšafné –

a je mi tak, a je mi tak,

že mít ji nyní tady tak,

já musil bych ji, v zraku zrak,

kol krku chytit, upřímně,

a jako přítel, kamarád

ji v plná ústa zulíbat...

Tak zulíbat, tak zulíbat,

tak stisknout a tak zulíbat –

a na tom černém, hustém vlase,

lesklém a hladkém, dlouhém vlase

se vděčně, němě vyplakat...