VIDINA.

Když noc je hluboká jak víry tvojích zraků

a kolem smrtný klid jak v srdci vybouřeném

a déšť hvězd zlatých padá z klína bludných mraků,

snů dech mé duše lyrou táhne dlouhým stenem.

A náhle slyším cos jako když hedbáv šustí,

a luny fosforová zář, jež v síň mou padá,

jak nevidná když dlaň závoje bílé spustí,

v šat bělozelený mé milenky se skládá.

A z proudů černé tmy noc vlas jí splete tmavý

a odlesky všech hvězd skrz stín těch vlasů hoří,

snů černí motýli zří obrys její hlavy,

jí v šatů záhyby se tvář má v štkání noří.

A vůně těžké, mdlé a sladké, spíjející,

jež z těla jejího v těch dlouhých nocech vály,

kol chví a zdá se mi, na růžích jejích lící

jak rty mé horečné by parfum lásky ssály.

A závoj víc a více hustší luna skládá

a v dlouhé hlazení na tělo klade ji mi,

a v kouzlo toho snu má těžká hlava padá

a tisknu k sobě ji se zuby zaťatými...