Vidina v závějích.

Nikudy cesta, nikde východ z kraje –

krajina všecka ve sníh zasuta je!

V dalekém zoru sed si havran smělý

jak černý bod na skvělou jeho běli.

Snad očekává ještě objev saní,

jež létly tudy časnou dobou ranní,

a jejichž dráha dosud stopou křivou

se v dálku táhne zasněženou nivou...

Leč místo zvonků u té rýhy sjízdné

teď časem pouze ostrý vichr hvízdne

neb strnad žlutý, ze vsi zabloudilý

si zatíká svůj zimní nápěv milý

na širém koši rozsochaté hruše!

Ó, milý zvuk! – jak zpíval by ti z duše! –

Za mocnou hradbou rozlehlého lesa,

kam slunce zvolna s nízké výše klesá

– skryv na západě štíhlé stromů rysy,

kus hnědé mlhy jako plachta visí...

A mha ta houstnouc kráčí blíž a blíže,

a rychle v před se sune její tíže,

a čím zřím déle, jak sem z dálky pluje,

tím přelud můj se více doplňuje!

Mně zdá se, jak by za tou plachtou hnědou,

již sníh odráží svojí barvou bledou,

– tak jako v malbě, míhavě a zběžně

modříny hvozdu vyrůstaly v stěžně,

ba, jakby kraj kol v čirou závěj skrytý

cel pjal se náhle v koráb obrovitý –

daleko, šíro pod mou skřehlou nohou,

až kam jen oči dostihnouti mohou;

hle! – slunce, které mezi stromy trýská,

jak lodní lampa na stěžni tam blýská,

a děsím se, by koráb ten v noc temnou

tak náhle v dál – se pohnul odtaď se mnou!