Vidina.

Svět i duch se jasní,

stesk i žalost taje,

vzpomínka mé duše

letí v rodné kraje;

letí, odpočívá,

křídloma povívá,

ztraceného ráje

v milý kout se dívá.

Hle, to moje hnízdo,

vetché, starobylé,

snětí stromů skryto,

malé, ale milé;

dítě mezi městy,

nezdobené, prosté,

jen když sníh naň padne,

o píď výše vzroste.

Vidíte ty domky,

nízké, nepatrné?

vy se usmíváte,

a mně srdce trne;

trne mně a bolí,

bolí mne a pláče –

do světa jsem odtud

létl jako ptáče.

Jinde jinak bylo:

smutno kol i ve mně,

doma zatím kvetla

fialkami země;

země fialkami,

nebe hvězdnou tísní,

a má smutná duše

chudobkami písní.

Zase domov vidím

po tak drahném čase,

drobné upomínky

perlí se mi v řase.

Hlavu mi to níží,

duši mi to chvátí –

kde že drahý otec?

kde že zlatá máti?

Na tom jejich hrobě

bez slzy a řeči

s rozželenou písní

moje duše klečí;

ať ji mraky halí

ať v ni sutky buší,

z modlitby ji přece

nikdo nevyruší.

A ti druzi moji

trati se vždy více!

Všecko rozprchlo se

jako křepelice,

jako křepelice,

když v ně luňák padne:

každý jinde roste –

každý jinde vadne.

Smutno je tu, smutno,

vše se zjinačilo,

i to zlaté slunce

do mraků se skrylo,

z luhů kvítí prchlo

z domků zpěvná těcha,

lesy ošuměly,

ba i chrámku střecha.

Jen ta makovička

hrdě hlavu zvedá,

za poledne na ni

zlaté slunce sedá;

ach to slunce není,

štěstí mé tam sedlo,

než do jiných končin

zlatou peruť zvedlo.

Kde dřív usedlo si,

vytrousilo peří,

jeho lesk se v dálku

v zlatých vlnách čeří;

kam ty vlny míří,

tam má noha kluše...

v cizině je hlava,

ale doma duše!