Vidiny noční.

Je ticho na vodě.

Vánkem a tmou

vrby se dmou.

Ve člunu král

nazírá v dál,

kde hlavy skal

vzdorně se pnou.

Dumavá hlava k ňadrům se níží,

myšlénka slávy velká ji tíží.

Vše mlčí kolem, i tma, jež tuší,

co v duši krále dávný klid ruší. –

Hle z boků skály, z mlhy a páry –

sám duchů král to, opustiv žáry,

vystoupá tiše s družinou duchů –

oj, duše temná, divnou máš tuchu!

Je smutno na vodě.

Větrem a tmou

vrby se dmou.

Ustoupá král

zpět dál a dál,

jak by se bál

plout nocí zlou.

Blíží se duchů mlhavé kruhy – –

poznává král v nich bývalé druhy,

oběti svoje z dnů moci, slávy,

jichž kletba zní mu vstříc z temnot návy.

Bledne tvář jeho, ruka se třese

a duše temná umírá v děse.

Tmavý dav duchů úží se stále –

vichrem se vrhá s králem ku skále.

Je strašno na vodě.

Bouří a tmou

vrby se dmou.

Vichr do skal

prázdný člun svál

a děsně smál

nocí se zlou.