Vidiny soumraku.

Nad zemí schoulenou se vlhké stíny stměly,

mha padá večerní a těžkým florem splývá

přes okna osleplá. Svět ve tmách oněmělý

ni jedním výkřikem mé ticho nerozrývá!

Šept vlídné samoty mé hýčká utrpení,

sen vchází po špičkách a teplou rukou stírá

šer smutku s duše mé, krev novou touhou pění,

a zrakům vzníceným svět vidin otevírá.

Viz, v dáli ztracené nad chaos stínů svátých

kraj v slunci vypjal se, v jas vhroužen světel zlatých,

slyš, k nebi žhavému měst život hlučně hřímá!

Ruch kypí bazarů, řad bílých minaretů

vstříc šlehá k obloze, trysk šumí vodometů

ve skrytých nádvořích, kde v květech almé dřímá.