Vidíš, synu, jak se ten svět leká,

Vidíš, synu, jak se ten svět leká,

Když jen někdo vyřkne jméno mnicha;

Tenkrát duše dosti jindá tichá

Neznaným se v hrudi hněvem vztěká.

Za hodného jej míť za člověka,

Byť byl anděl, nechtí ústa lichá;

Nadžilého toho živočicha

Má prý zasouť propasť věkověká.

Avšak, synu, jenom dobře patři,

Jak se jasní jejich obličej,

Když jim slyšeť jméno českých bratří.

A předc mnišský byl jich obyčej,

A tam šly jich všecky vřelé touhy

Všechen svět ten změniť v klášter pouhý.