VIGILIE

Na malém čtverci uzavřeném

s výší rozkolísaných

kovové vlny mocně ode dna

studnu vzduchu zvedají,

prohlaholí zdiva k souznění,

řadí zrnka prsti hluboké.

Osamělý lupen srdce, prochvíván,

nad dlažbou trne zarůžovělou.

Náhlý zmlk. – Zvony dálnější

dědí vigilii velkou.

Zde ticho vlnivými jazyky

všechny atomy dál nadzvedá.

Zdoba portálu se stříbří matně,

uplývá zdlouha nebes růžovost.

Nekonečné všeho dochvívání,

jak někdo velký byl by promluvil.