VIGILIE. (I.)

Pach ostrý arniky se schoulil v květů žlutích –

jen vůně plavuní se v tlení trouchu mísí,

šum stromů ponurý se zpěvy ptáků utich’

a těžce v korunách teď nad hlavou mi visí...

Bdím vážně zadumán a setrvám tak k ránu

ve hloubce pralesa, kde nic mne nevyruší. –

Je půlnoc hluboká, nebe má samou ránu

a ticho hovoří s mou duší.

Vím. – Bratři, sestry spí. – V hvězd nekonečné dráze

zář dne se ztratila, by nový brzo vyvstal

a marným touhám všem a úsilovné snaze

za hudby vteřin zas jen bludný tanec schystal...

A nevědoucí spí! – Strach sedí v nohou loží,

by v jitra rozbřesku se znovu k vládě vypial,

a dřív, než slunce síly procitnuvších zmnoží,

jim koule galejníků připial.

Jsou marny modlitby. Přes jejich vzlyk se valí

proud nepřátelské tmy, v níž světlo marně sněží...

Zapadly hory v ni, v ní ztratily se skály,

a umřel výkřik měst na hrotech lehkých věží...

Nadarmo čekal jsem na náhlý požár slávy,

až bleskem protne tmu, vyšlehnuv ze všech domů...

Je ticho, temno kol. V snu tiše dýší trávy

a hučí větve rozložitých stromů.

V můj smutek mísí se bázlivých osyk chvění,

a s nářkem větrným vod tiché štkání splývá,

a jedlí kmeny bledé vynikají z tmění,

jak němých svědků řad, jenž na bolest se dívá.

Nic není vzdáleno – i nebes výš je nízko,

a do tmy vnořena, má země hrůzy nádech –

ze všeho čiší chlad, a všemu smrt je blízko

jak v mrazem praskajících sadech...