VIGILIE. (II.)

Mé touhy usnuly a vteřiny mne míjí,

šum stromů zní jak nočních vesel spěch...

Bdí ještě kdos’? – Snad laně u pramene pijí,

a scházejí se motýlové na květech...

Zem zčernalá je tichá a nehybně leží,

tma sedí pod stromy a sterá ústa má

a světlu měsíčnímu, jež v paseku sněží,

teď nenávistně šeptá slova neznámá.

Snad posmívá se, nad ním věčně vítězící

strážkyně tajemství, již nelze obelstít,

jež snáší hvězdných světel zvědný pocel chvící,

však proti slunci zvedá naší touhy štít.

A v nás je tma. Jsme nevědoucí nevolníci,

již marně ramena svá ve výš k slunci pnem’

a od něho chcem’ žízniví a hladovící,

co nesem’ v sobě zavřeno, a co nám dává zem.

A slunce, potměšilý hlídač galejníků,

úžehem slibuje a k sobě láká nás,

na svazích zapaluje ohně čilimníků,

však čím jdem’ k němu blíž, tím větší dává mráz.

Jen trpce chutnat známe sladkost zemských darů,

ve hloubkách, nevěřící, tušíme jen kal,

jak bajce smějeme se podzemnímu žáru

a v zoufalé nevěře mrznem’ na vrcholcích skal...

Jsme synové temnot a nevíme o tom,

po mořích plujem’ neznámých, a až je přeplujem’

a hrdi na břeh vystoupíme – objevíme potom

již našim mrtvým dědům dávno známou zem...