VIGILIE. (III.)

Žal, jdoucí mimo mne, dých’ těžce v moje snění,

myšlenky proměnil mi v noční motýly,

dal do tmy vzlétnout jim, aby se unavení

vrátili za chvíli.

Tesklivě bloudili motýli moji sšedlí,

do výše vylétli – hvězdy je vábily –

a tiší přišli zpět a na čelo mi sedli

a křídla sklopili.

Tak asi bylo mi, jak letní mlhy oddech

když v noci stříbrné do ticha zaduje

a tlumí barev čar na všech dozrálých plodech

a zemské vzdaluje.

Vše prchlo... Hrál jsem si, sám s myšlenkami svými,

a toužil daleko, za hory, za lesy –

jak děcku bylo mi, když střípky barevnými

radostně hraje si.

A šel jsem končinami pod oblouky duhy,

kde květy zpívaly, a teple hřála zem,

kol pasu objat svými nejdražšími druhy,

zářícím večerem.

Na nebi hvězdy jako velké ohně plály,

noc bez proměny světla přecházela v den,

a ptáci přilétali k nám a na rty usedali,

jak políbení žen.

Vzkaz lásky zemřelých v šumění stromů hynul,

proud slz jich radostných k nám volal vzlykem vod –

kolébán loutnami den každý tiše plynul

jak slavný Boží Hod...

A pak... Vše prchlo zas... Pláň šedá rozprostřela

se v dál i šíř i výš – v ní zakvílel můj sen –

a země byla nebem uzavřená cela

a já v ní vězněm jen.