VIGILIE

Divná nás jímá něha,

z těch ze šestnácte let,

po něčem stesk v nás lehá,

přivolat sen náš zpět?!

Tu sladkou první víru,

to okouzlení dne,

ze Svobody a míru

pýchu, jíž srdce žhne.

To všecko opojení,

jež celou zemí jde

a smutek v radost mění

v oživlém národě. –

Dnes ve vzpomínek příval

ten den je smutku vzkaz,

flór černý jak by splýval

ten dávný přes obraz!