Vigilie.

Po temném nebi rozsypány planou

hvězd ohně bledé, zelenavé, rudé.

To jiskry výhně vzduchem dolů kanou,

jíž celý vesmír jednou stráven bude.

A jako roh na torbě lovce v snění

se houpá měsíc nad závratnou srází,

a staré dojmy z krajů zapomění

se k společnému chorovodu zchází.

Kde v monastýru duše lidské tají

se jaká touha, každá hlavu zvédá,

pak pějí v sboru starodávnou báji,

a refrain její srdci usnout nedá.

O jedné lásce, která na svém hrobě

se směje vstříc nám upomínky květem,

o plachém štěstí, které chytit sobě

jsme nadáli se rychlým za nim letem. – –

I stane člověk, v sebe sám se dívá

a žasne, slyše nitra svého zvuky –

tak známě zní mu píseň ona tklivá

jak echa dávno zkonejšené muky.

Tu hudbu přervat duši možno není –

jeť upoutána sladkou něhou její

jak delfin snivý, táhna v zanicení

za plavci, kteří rodnou píseň pějí.