VIGILIE

Bdi. Ve dne a v noci bdi.

Bdi, ve tvém nejbližším okolí

v brzku se zase vynoří,

posvítí si ti do tváře

poslové nejzakuklenější

posledních milostníků, křepčících

kolem korunované mrtvoly

vyhnaného císaře.

Budou zas chtíti

vyrvat ti z rukou,

nikdy co nebylo jejich.

Zase přijdou, u dveří pozatlukou.

Nezaspi, bdi.

Neboť čas od času, když se zšeří,

léčitelé tvé choroby

u tvých se proplíží dveří,

různé divné podoby,

karrikatur rakouských podoby,

milosrdní dávní přátelé,

duše ty čisté,

ušetření tebou jezovité a macchiavelisté,

naslouchat budou dechu tvému i smíchu,

reptání tvému i pláči:

zas jsi nespokojen?

Kdo ti to otrávil útroby?

Co se v tvém hladu zračí?

A budou ti vracet – císaře.

Na věrolomníka, na lháře,

na zlodějskou jsi vyrost’ jim lůzu,

na lupiče a na žháře.

Myslí si, žaludek tvůj že ti nade vše je,

svobodu svou že zas prodáš za privileje,

tatrmanu že smí naplivat do tváře.

Větřili, na výzvědách,

prodat-li zamýšlí tvůj žaludek

– té zbabělosti –

Bílé Hory černému stínu,

co sis vymohl železnou vůlí otců a synů

od Prozřetelnosti:

zda bys chtěl vrátit se k nim, jim prodat svou hlavu,

těm, kteří často bez tebe o tobě

smlouvali se a vedli tvou správu,

zda bys tak brzy uzrál k výročí hanby, ó mluv,

pro nová katanstva císařských rádců,

pro podpatek císařův?

Nepostřehlé špehy držitelův moci

stále se naklánějí nad tebou,

národe osvobozený, důvěřivý, že věřící,

naslouchajíce šíleni, štváni, tě střeží,

co děláš ve dne, jak oddýcháš v noci, spící,

plíživě vtírají se pozpátku,

z bezradnosti tvé, z rozkolu, z nesváru

hotovi vykřísnout jiskru zapalující

zmatků a požárů,

hanby tvé nové a zítřejšího úpadku.