VII. „– A cestu k světlu mraky zavěsilo

„– A cestu k světlu mraky zavěsilo

mně slovo osudu“ – toť přece stačí,

bych zpívat směl, jak jiným z ňádra tlačí

dlaň trpké resignace – směšné dílo.

Ne, ne, jsi slabý, osude, mně ohnout týlo.

Já stojím, s písní pokoř se mi radší

tak prostou, jakou zrodí hnízdo ptačí,

i když je mračno ledem zatopilo.

Toť sterých výmluva, já na korábu změti

si klubko svolám skotačivých dětí,

a do lan špaček hnízdo musí vplésti.

Sem ptáče, písni, zlatohlávku smavý,

a hnízdo teplé uvij si z mé hlavy...

Já s touhou spínám po něm v želu pěsti.