VII A přece hvězdy na nebeské pláni

A přece hvězdy na nebeské pláni

po věčném zákonu svém bez reptání jdou –

od šera večera až do svítání

mi jiskří nad hlavou...

Na hladinách jezer tiše přes noc hoří,

na kapkách rosy svítí odrazem

a chodí po horách a koupají se v moři,

jak by druhým domovem jim byla zem.

To věčné jiskření – ta světla mihotavá!

Tak cize studená – a zas tak blízká jsou...

A nejbližší, když naklání se hlava,

kdy těší paprskem – a zebou němotou.

Noc mezi mne a ně je položena,

a mlčení jde jako kdosi zlý...

Jsou záhadné, jak po rozkoši žena,

když na prsou mužových se zamyslí...

Paprsky jejich jsou jak struny ve tmách ztracené –

A kdosi na ně hrá, a kdosi tiše zvídá – –

a srdce moje, srdce zmučené

potichu odpovídá...