VII. BALLADA APOSTROFUJÍCÍ FORTUNU, PANÍ SVĚTA A LIDSKÝCH OSUDŮ.

Na vzdušné kouli po oblaků lemu

se vznášíš nad světem, jejž mlhy kryjí,

hrst plnou skvostů, šperků, diadémů;

na ramenech ti velká křídla bijí.

Ty nejsi Andělem ni Poesií!

U mého seděli kdys oba stolu,

však s tebou posud stopa má se míjí –

Vím, v světě sotva sejdem se juž spolu!

Jsi zlem či dobrem? Ne, jsi dobrá k všemu,

rod lidský před tebou se v prachu svíjí,

sní o tobě, a ty se skláníš k němu,

tvůj úsměv prchavý on lačně vpíjí,

by procit’ v ňadrech s výčitek zlou zmijí.

Tak těkáš, lítáš, hřmíš od polu k polu,

idolem jedněm, druhým utopií –

Vím, v světě sotva sejdem se juž spolu!

Kdo mudrc, klidný k úsměvu je tvému;

ba svrchovanou, božskou ironií,

jež čelí světa reji bláznivému,

v svou ženu, které čelo vrásky ryjí,

tě mistr vtělil; tvrdé ve linii

tvůj splývá každý sval, prs visí dolů,

rty nelákají něhy ambrosií –

Vím, v světě sotva sejdem se juž spolu.

Leť, kam ti libo! Ve snů Arkadii

tě najdu přece rýmů ve hlaholu,

tvá přízeň laur mi hřebem v lebku vbíjí,

však v světě sotva sejdem se juž spolu!