VII. BALLATA O PRSTENU KRÁLE ŠALOMONA.

Měl prsten Šalomon, ten drahokamem k sobě

když otočil, tu zřel, s kým mluvil, v jeho duši;

kdo mannu, pokrytství a lichot lil mu v uši,

on viděl potají, jak záštím plá a v zlobě.

A žen svých na ňadrech když umdlen odpočíval

a sytý polibky otáčel drahokamem,

zřel mrzké sobectví, jak šperk a mince čítá;

jak ústa, tahy lhou i oči, v něž se díval,

jak všecka krása žen jen byla skvostným rámem

na děsném obraze, kde hadů změť se splítá,

jak vraždy schopna jest dlaň k objímání hbitá:

Tu hořkost rozlila se duší jeho celou,

až prsten rozhorlen v tůň moře hodil ztmělou,

zdáním se spokojiv; byl mudrcem v té době.