VII. Byl noční mrazík – břitké uleknutí

Byl noční mrazík – břitké uleknutí

zem prochvělo, jež po žních sobě hoví,

když v lůně tuší zase život nový, –

a tvář jí stuhla v chladném ustrnutí.

Den v úsměv nehřejný ji znova nutí.

V něm zasršel proud Labe ocelový,

jas chví se nad ním v stráních po révoví,

kde těžké hrozny zrají v listů žluti.

Vzduch jako víno, průhledně vše zlatí, –

ba srdce země tepleji zas buší,

až hlavě opojné je do závrati.

Však do poslední žilky vystřízliví:

zem na kost zmrzlá v sníh se zababuší,

až houkne z Němec severák sem divý.