VII. Byl pozdní večer, temný les

Byl pozdní večer, temný les

se stráně dýchal v údolí –

vše ticho, v dáli štěkal pes,

cvrčkové zpívali na poli

a z rybníka se skřehot nes'

v daleké, široké okolí.

Máj kráčel nocí měsíční,

nebylo daleko do Jana –

kde nad úvozem sosny ční,

cesta kde v stíny schována,

své tance vedly mezi pni

světlušky s večera do rána.

A měsíc bílé světlo lil

prostorem ztichlou na zemi,

noc celou bíle prozářil,

svit rozlil rovinou, stráněmi –

i hrob, jenž zašlý život kryl,

posypal bílými růžemi.

A stíny vyvstávali z par

v měsíce čarovném šeření,

co pohřbil na vše časy zmar,

v život co nazpět se nezmění –

teď vracelo se v dávný tvar

v mlhovém, hebounkém odění.

Ó, řek' bys, kde se sklání břeh

k zčernalé hladině rybníka,

jde tiše, jako mlhy dech

postava nočního poutníka,

ve světle kráčí, ve stínech,

bělá se, temní, zaniká...

A lesy, pláně, noci báj,

vše jak by pojednou ožilo,

víc mladý voněl s vrchu háj,

více světlušek svítilo –

a z bílé noci znělo v kraj:

Hynku, Viléme, Jarmilo!...