VII. Causerie o Sudu módy.

Jak my zápasili

mistři starých škol,

nežli v píseň slili

radost svou či bol.

Hledali cest nových

každým kročejem,

kramařili v slovích...

Dál my dospějem?

Odházeli rýmy,

pak jich brali sta,

že se potí jimi

bědný kopista!

Z Olympu vše bohy

v pomoc přibrali,

v cymbál, v lesní rohy,

v bubny zahráli!

Za nimi šli mladší,

dorost maličký,

stavěli se radši

hezky na špičky.

Archiv přeházeli

i vše nádobí,

novou notou pěli

ples i žaloby.

Ale konec konců

neřekli přec víc,

měli osud honců,

nechtěli však nic.

Za kořistí v dálku

stále hřměli v před,

v obnovenou válku,

v nový s živly hnět!

V konec všecko bludem,

svědkem bába nám:

móda jest prý sudem,

vše se hází tam,

jak to hlavou letí

ve snů závrati,

v posled po paměti

sud se obrátí!

Co dřív staré bylo,

náhle nové zas,

by to okouzlilo,

tryskne v zář i jas.

Na orloji Času

bije hodina,

najít novou Krásu,

starost jediná!

Račte jenom čumět,

pokud apetit...

Jenom ten sud umět

pěkně obrátit!