VII. Chléb zahnal mě do síně,

Chléb zahnal mě do síně,

byla dusná,

leč on kázal.

Usedl jsem k stolu,

pracoval jsem.

Mimo okno šel život,

zpíval,

nedbal jsem!

Kýval,

nedbal jsem!

Šla láska,

vzdychla,

nedbal jsem.

Šla pohoda;

usmála se,

klepala mi na tabulky

zlatými prsty, zas a zase.

Vyšel jsem:

Zářivým hleděla na mne okem,

lahodná hovořila slova,

usmála se;

vábila mne znova.

Za třesoucí chopila mne ruku,

vedla mne přes luhy a pole,

přes nivy a lesy;

při ptačích písní zvuku

a žežulčině kuku

plašila ňader muku,

objímala mne,

okouzlila mne jarními zpěvy,

lesů těšila mne vonným dechem;

líbala mne.

Probloudil jsem s ní kvetoucí kraje,

kde volnost a štěstí zraje,

neklid mé duše se ztratil.

Když jsem se ukojen vrátil

do dusné síně,

seděl chléb u prázdného stolu,

pln podivného bolu,

plakal;

já plno květů měl v klíně.

On chudák měl kapsu holu.