VII. Cid se loučí s Jimenou.

S přilbicí již na své hlavě

s chotí Jimenou Cid mluvil

krátce před tím, nežli vytáh

proti Valencii v boj:

„Dobře víte, paní moje,

kterak srdce žárná touha

po zjištění naší vůle

oddálenost špatně snáší;

ale právo tam že hyne,

násilí kde svůj má podíl,

nebo králi musí sloužit,

kdo se ryzí krví pyšní.

Co já budu těkat kolem,

moudrou buďte hospodyní

bez úhony pro každého,

nebo čackého jste rodu.

Užijte všech krátkých hodin

ku majetku svého správě,

ani mžik nebuďte líná,

neb se lenost rovná smrti.

Schovejte své krásné šaty

na ony dny, až se vrátím,

nebo ženy beze mužů

v jednoduchém chodí hávu.

Na svoje též dbejte dcery,

střežte je, však nercete jim,

chybu když poznáte při nich,

aby tím ji nepoznaly.

Nepusťte je ani na mžik

od sebe, neb to jest jisté,

jak jsou dcery bez své matky,

do záhuby hned se řítí.

Vážná buďte ku svým sluhům,

vlídná ku svým komornicím,

ostražita ku cizincům,

přísná ku svým vlastním lidem.

Neukazujte mé listy

nejlepším svým přítelkyním,

nejchytřejší nemá zvědět

všecko, co si o vás myslím.

Dcerám lze je ukázati,

nestačí-li chytrost vaše,

opanovat vaši radost,

nebo to jest vlastnost ženská.

Dobře bude-li vám radit

kdokoliv, tu slyšte radu,

špatně když vám bude radit,

dělejte, co jen se sluší.

Dvaadvacet maravedů

na každý den, paní máte,

veďte si dle svého stavu,

nespořte však výdaji,

peněz když mít nebudete,

pošlete si, ale aby

nikdo nezvěděl to, ke mně,

nedávejte do zástavy

šperky své, spíš vypůjčte si

peníze na moje jméno.

Najdete vždy v také tísni

někoho, kdo vypomůže,

vždyť já pomohl též mnohým.

Nyní buďte, paní, s bohem,

nebo třesk již slyším zbraní.“

Srdečně ji objal, lehce

na svou skočil Babieçu.