VII. Co pokladů svěřuješ duši mojí,

Co pokladů svěřuješ duši mojí,

ať pohledem, ať úsměvem,

za každým celá tvoje bytost stojí,

tu piji, lokám navzájem.

Tvé vlídné slovo andělským je chlebem,

jenž v hladu duši nasytí,

a vedle tebe snít, je samo nebem,

jež zde již možno prožíti.

Když ruky stisk mi přidáš z pouhé něhy,

toť vrchol každé tužby jest:

i tají lhostejností jiných sněhy,

mrak prch, je nebe plné hvězd.