VII. Dagmar umírá.

Jaká divoká to honba vichří plání?

Valdemar to letí, za ním dánští páni,

jeho plášť se zdvihá jako peruť běsů,

zoufalý zrak šlehem cípu zastírá;

s ním hoch letí, jenž do Skanderborských plesů

zprávu děsnou přines’: Dagmar umírá.

Jarní luhy chmurou zastřely se králi,

vše se halí smutkem, kam jen pozírá,

lesy teskně šumí, vodou pláč se valí,

jarní vítr kvílí: Dagmar umírá.

Před chvílí jej vnadil úsměv děvy cizí,

vínem přetékalo číše zlato ryzí,

kostky chřestěly a zněla mandolína –

lítosť palčivá teď srdce rozdírá,

neht se zoufale do nahých prsou vtíná

a ret úpí k nebi: Dagmar umírá.

Nestačí mu páni; přes most u Gredstedu

panoš Dagmařin jen letěl v jeho sledu

a když míhali se ve střelhbitém honě

tam, kde Randbölská se niva prostírá,

panoš k zemi klesl s uštvaného koně,

král jen letí dále – Dagmar umírá.

K Ribskému již hradu vichřicí se blíží,

černě pozastřené město v žal se hříží,

zvony lkají temně: Dagmar umírá;

husté proudy lidu ke hradu se valí,

na všech lících slzy, smutek neskonalý,

a zní valný nářek: Dagmar umírá!

Dagmar umírá. Líc její v dumách leží,

bílá jak ten polštář, jenž se kolem sněží;

jedna ruka hlavu synka k ňadrům vine,

smutné Kristině se druhá na dlaň šine

a v houšť stolístek se noří její hledy,

jíž máj lože její věnčí naposledy.

Podál dvořané si zastírají líce,

dvořanky se modlí, tiše vzlykajíce.

I pan Lykke tady křečovitě svírá

bolem jilec meče v obrněnou ruku,

za ním Globe slzy s tučných lící stírá

a rtů divným škubem jeví srdce muku.

Pojednou se tlupa žalná rozstupuje

a zří s úžasem, jak přes práh do komnaty

na kolenou vetchý kmet se pošupuje,

s nepokrytou hlavou, oděn v bídné laty,

kolem nichž se v bocích hrubý provaz vije.

Do vyzáblých rukou svislá tvář se kryje,

zřít jen lysou leb a kolem vpadlých skrání

vlasy sněhobílé; slyšet prudké štkaní.

Tak se vleče k loži Dagmařina skonu,

k podlaze tam hlavu níží v bolném stonu.

„Kdo jsi –?“ Dagmar šeptá. „Čeho žádáš, kmete?“

Odkryl tvář. V ní kněžna chvilku bádá zrakem...

„Ty jsi –?“ Žasnouc praví. – „„Ach, to jméno kleté

nevyslov! Nechť zajde nepaměti mrakem!

Tento ret, lží sterých doupě, hoden není

rozvlniti svatý vzduch, jejž Dagmar dýše,

dovol mi jen vzúpět prosbu: Odpuštění!

V temno zoufalosti shlédni s jasné výše!““

Žádá královna, by nechali ji v kobě

samu s ním; pak vstříc mu vznáší ruce obě:

„Všechno, biskupe, vše z plna srdce ráda

odpustila jsem. Leč sama břímě nosím,

které svěcená jen ruka s duše skládá.

Bůh tě semo vedl: slyš mou zpověď, prosím.“

„„Já tvou zpověď? Já? Ó kněžno! hladov, žízně,

bídný kajícník se skrývám do pustin;

stěží poznala’s mou líc pod znakem trýzně –

a přec nelze střásti s duše tíhu vin.

Tvůj zjev nebeský mi teprv zažeh’ víru

v nitra temnotách, již hlásati jsem měl,

a já nejbídnější tvor ve světa šíru

mám být knězem tvým – já světa vyvrhel?!““

„Viny sproštěn jsi. Než byť tvé nitro vřelo

kvasem nepravostí, jenom svatý třpyt

víra moje vidí, jenž ti věnčí čelo:

velikou tu moc, práh nebes odestřít.“

Zpověď biskupovi ševelil ret bledý,

vinu největší mu vyznal naposledy:

„Lásku k manželi jsem zachovala stále,

on vždy ňader mých byl hvězdou jedinou –

ale někdy přece od podoby krále

zalétal můj duch za jinou vidinou.

Na obličej mrtvý pohledla jsem kdysi,

na tvář panice, jenž cedil za mne krev –

odtud nejednou ty bledé, ztuhlé rysy

zřela jsem, těch zhaslých očí truchlý zjev.

Mnohdy před mým zrakem, bdícím v noční hluši

mrtvý Strange stínem tajemným se mih’

a stesk divné touhy pozachvěl mi duší – –

Nejvíce mne tíží tento skrytý hřích.“

„„Anděl jsi,““ kmet vece, „„vzlétáš k nebes týnu

křídlem křišťálovým, v němžto není stínu.““

„Zůstaň, biskupe, ať poznovu tě smíří

mroucí ret můj s králem.“ „„Nech mě jíti jen!

Nazpět v pustinu chod kajícníka míří;

ale slovem tvým jdu šťasten, očistěn.““

Jedva odstoupil, král vešel v kobu chvatem,

s lící rozrůzněnou, s pocuchaným šatem.

Valdemar spjal ruce: „Odpusť, Dagmar drahá!

Celá duše na rtu mém se tetelí:

Tys’ jen mojí hvězdou, čistým zdrojem blaha –

a teď ulétáš mi, strážný anděli?!

Klnu vášni liché, v ňadru žhavou lítosť;

zůstaň mi, ach zůstaň, jediná tys’ bytosť,

jež mi jasní život hříchem setmělý!“

Dagmar obejímá klečícího krále,

povznáší jej k sobě rukou chladnoucí.

Polibek vtisk retů bledé na korále,

celuje jí slzy s tváře vadnoucí.

Kněžna šepce k němu: „Jestli na tvou dráhu

z mojich očí slabý paprsk blaha vnik’,

dosti mám. A tobě já na smrti prahu

za každý zjev lásky vroucí skládám dík. –

Mého sirotka veď ku pravdě a cnosti – –

Berengaru – duch můj ach! zlou tuchu hostí,

že strasť přinese tvé říši do vínku –,

zkoumej, zda vděk těla chová duše krásu,

učiň pak po radě ducha, srdce hlasu –

a mně zachovej vždy tichou vzpomínku.

A teď – cítím, že se smysly moje kalí –

vládni v míru zlatém – miluj chudý lid –

a buď –“ náhle smrtná bledosť tvář jí halí,

ret se třese, mlhou zastírá se vid;

ale silou duše přemahá tu mdlobu

a hlas její zvučně, dojímavě zní:

„Jediné jen slovo, posílám je z hrobu,

svoji úpěnlivou prosbu poslední:

Nad ostatky Slávů vznášej vlídnou ruku –

nad ubohým –“ zmlkla, z prsou dral se ston,

ještě „otec“, „matka“, „vlasti“ v matném zvuku

zaznělo a ruka z řásných ňadra clon

vyňala dar matčin, křížek v jemné zdobě,

vroucně přitiskla jej na třesavý ret;

ke vchodu pak ruku vztáhla, přejíc sobě

všechny milé tváře v posled uvidět.

A když vrátili se všichni do komnaty,

Dagmar vznesla ruce, jak by žehnat chtěla;

poklesly však mdlobou těžkou obepjaty,

bledosť smrtelná se lícem rozestřela.

Ale v jasné rysy milokrásné tváře

cosi vkrádalo se jak hvězd jarních záře,

jako zlatý motýl úsměv na rty sed’;

kamsi do daleka v libé ztrnulosti

upíral se sladce zamlžený hled,

viděl růžné stíny blahé minulosti:

viděl údol známý, věží valné davy,

v jitřní mlze řeky stříbroskvoucí pruh;

nad ní klonily se milené dvě hlavy

a zvuk řeči sladké zvonil v její sluch.

Protrhla se zase z líbezného snění,

matný její pohled ke vchodu se pjal:

ozvalo se tamo chvatných kroků znění

a hoch štíhlý, sličný přes práh vrávoral.

V Randbölském on luhu klesl k trupu koně,

pěšky k Ribe spěchal ve zběsilém honě.

Poprášen a zedrán, lapaje dech stíží,

panoš Dagmařin se tlupou prodírá,

k loži zdrcen klesá, v pelesť čelo níží

a štká usedavě – Dagmar umírá.

Dagmar umírá. Zas tajemný sen blahý

kmitem hvězdojasným zdobí její tahy,

ale zraky spjaty, brva jen se chví.

Ticho v komnatě; vzdech jenom vůkol vane –

máj v tom z venčí, s větve květem obsypané

růži mroucí poslal zpěvné poselství.

V perličkách těch zvuků celá duše taje,

neslyšel tak nikdo ptačí hrdlo pět,

rokotá ten ptáček, jak by s větvic ráje

hvězdnatých byl sletěl na ten bídný svět.

Utichnul. Než poslyš! Zdá se, jak by nyní

zašumělo velké křídlo anděla

a zvuk čarovný zní tiše, libě síní

jako zvonky rajské – Dagmar umřela.

Před skonem se lehce ruka její vznesla

a jak poslední lesk žití v oku zhas’,

panoši, jenž klečel vedle lože, klesla

tuhá v kadeřavý, zlatorusý vlas.

Na rty korálové, na bělostná líčka

s libým úsměvem se snesl věčný klid;

odletěla bílá, tichá holubička,

po níž toužit bude věčně dánský lid.