VII. Dnes na nádvoří na Tě čekala jsem,

Dnes na nádvoří na Tě čekala jsem,

v tom klášteře, jejž věky posvětily,

šeď soumrak snášel, temno mísil s jasem,

tmou minulosti stíny vystoupily.

Mám jít – neb nemám, ptala jsem se sebe,

tam k Tobě dál? Mne opustily síly,

a vzhůru hledíc v čistý azur nebe,

kde oblaky se v žhoucí krvi slily,

jsem cítila, že zmírám. Jako zvon

tam v staré kapli té, mé srdce ztichlo.

„Zhyň, srdce,“ děla jsem. Tu schvěl se ston,

a skřípla vrata, stín pad’ na záhon –

zda žila jsem neb snila? Cos kdes vzdychlo –

má duše v bázni vydechla: „Toť on!“