VII. Dohrál jsem! a lačná tužeb káně

Dohrál jsem! a lačná tužeb káně

užírá mi srdce, jež tak vroucně bilo

pro to děcko, jež se – nezrodilo...

aniž přeje místa nové ráně.

Dohrál’s! dychtiv slávyplné hrůzy;

doznáváš jen žalost, potupení,

piješ nejtrpčí teď kalich pohanění:

soucit slabých lidí, posměch divé lůzy!

Dohrál jsi! vrah lépe hráti uměl...

koho jsi chtěl spasit, aj, ten tě proklíná!

Dopij kalich svůj: třeba svět zapomíná,

jen když sobě sám jsi povždy porozuměl.