VII. Důvěra nabožného.

Nikdy se té svaté o příteli náděje nezpusť,

Lež že musí ustoupiti pravdě,

I smyslená samým ďáblem.

Hleď, jak častokrát nebe černé mračno zakrývá,

V chvílce malé jích rozžene slunce,

Padlá mha den činí jasný.

Venkovskou se nedej podobou v temné době šáliť –

Vnitru horoucí led kryje kopce,

A z kamení jiskra prší.

Věčné království věčnému právu a dobru,

Darmo je odbojná zloby zpurnosť,

Konečně ji hanba stíhne.

Množnoruké nebe buřiče zdrtily Zeus a Minerva,

Skály na ně převalivše horoucí –

Giganti tak zhynou všichni.