VII. Dva dny celé šli jsme my s Tater,

Dva dny celé šli jsme my s Tater,

to samými horami,

a cestou jsme zpívali sobě,

ač stezky neznámy.

Nás bodří dva junáci vedli

– báň nebe se mračila –

ti na každé faře vám měli,

co duše ráčila.

I stavili jsme se též v jedné,

tam dobře nás hostili,

hned pozvali rechtora, známé

a div nás pustili.

Pan farář nám ukázal včelín

a knihovnu, chrám i dvůr,

a při víně s námi pěl družně –

to andělský byl kůr.

A v kuchyni hmoždíře zněly,

a horkých šla vůní směs,

že líc paní farářky plála

jak v rozjařený ples.

To kuřata křičela žalně,

a nožky se zdvihaly,

že holubi ulétli strachem,

a husy prchaly – –

Dál za zpěvu šli jsme my cestou,

až nad námi vzduch se třás’,

a brzo jsme došli už cíle,

kam druzi vedli nás.

Mně otec se zalíbil druhův

a smích dobré matičky

a čisťounké světnice bílé

a v oknech voničky.

I ptal jsem se, kdo že jich pěstí?

Že Annička, ihned zvím.

A zda by mně kvítek z nich dala?

že o něj poprosím.

Tvář ruměn jí spanilý zohnil,

a sladko se usmál rtík,

já poupátko od ní jsem dostal

a strčil za knoflík.

A hned jsem též zápisky vytáh’,

v nich z Tater jsem kvítka skryl,

jež na svahu Kriváně rostly –

ty v kytičku jsem svil.

Já Anničce dal jsem ta kvítka

tu modrá, tu nachová,

a ona mi s úsměvem řekla,

že si je uschová.

A matička s otcem se smáli,

jen Annička klopí líc –

„Nu, pojďme již spat dnes!“ děl otec,

„zítra si řeknem víc.“