VII. Dva meče.

V boje víru strašlivého

s maurským králem Bukarem

Cid se střetl, s oním králem,

který tak jej ohrožoval.

Jak Maur Cida spozoroval,

obrátil hned k němu záda,

chvatem utíkal až k moři,

že se zdálo, že má křídla.

Na výborném jel on koni,

ostruhou jej prudce bodal,

tak že Cid jej nedohonil

v letu na své Babieçe.

Zemdlená ta byla příliš

po přestálé právě řeži,

ale Cid, pln horlivosti,

na Mauru vztek schladit chtěje,

příklad králi dáti chtěje,

i té maurské jeho rotě,

ostře bodal Babieçu,

což však málo pomáhalo.

Když byl Mauru trochu blíže,

Tizonu meč hodil po něm,

mezi lopatky mu vniknul,

zkad krev valila se tokem.

Maur však kocábku stih svoji,

čekala naň na pobřeží,

a tak šťastně ušel Cidu,

který sestoupil teď s koně,

pro svůj meč se shýbl k zemi,

a tu našel též meč Maurův,

dobrý meč a drahocenný.