VII. DVOJÍ BOUŘE.

To moře, které pod okny nám hřímá,

jak zní s našimi srdci do souzvuku!

jak v jeho bouři a v jich svorném tluku

se na tvých ňadrech dvakrát sladce dřímá.

Já tvoji šij, noc vlny obejímá,

a oba svoji uspáváme muku;

jen po tmě hledám tvoji malou ruku,

jež nudy balvany mi s čela snímá.

Jak ležel bych kdes na dně pohrobený

a uchvátil mne polyp storamenný,

ve objetí tvém chvěju se a bojím.

A čím bouř venku v chaos větší splývá,

tvé srdce slyším, jak z té vřavy zpívá,

a rty mé vodí k břehům – k bokům tvojim.