VII. Genius universalis.

Není-li to dobrým literátů zvykem,

chránit přátelátka škůdců před jazykem?

O, jak bych já Tebe, Strako, neměl chránit,

když Ty o všem umíš tak výtečně – žvanit:

o lesích a suchu, básnících a vodě,

o náboženství a taky o přírodě,

o Darwinu, bohu, muzice a Lutru,

o karakteru a divadelním šutru,

atd. atd.

Všecko od té hroudy do modrého nebe

zní jak z kolovrátku, přítelíčku, z Tebe.

Proto skloň se, pero, před Tvou učeností;

modleme se k bohu ve vší skroušenosti:

Hospodine, dej, ať jeho pěkné činy

naplní svět celý z naší Karoliny,

by se jím v svých synech mohla vezdy skvíti,

po smrti pak ať mu světlo věčné svítí.

Amen!