VII. Helena.*)

Helena usnula. – Leč snem-li to,

když utrápenou, rozervanou hlavu

na lůžko ukládá, myšlének bouř

a hejno přeludů se honí mozkem v davu.

Je-li to sen, když víčka průsvitná

slz hořkých proud na zřitelnice klade,

a místo lesů, háje, potoka,

příšerných stvůr se obraz v mysl krade.

Je-li to sen, když ňadra bělostná

jak mořská pěna zmítají se v bouři,

a na čele, kde jindy trůnil klid,

se hrozných strastí černé mračno chmouří.

O takového spánku tajemství,

kdo prožil je, ti nikdo nevypráví;

pozvolná smrť, po kapkách jed to je,

jenž v útrobách ti z krve ňader tráví;

že mlád kdo usnul, zas co stařec vstal,

na hlavě šediny, na čele vrásky;

a onen zas v snu tom se zastřelil,

by skončil hroznou tragoedii lásky...

Je ticho děsné. Hodin tepot jen

pozvolna měří čas, jenž v žalosť pílí;

jen chvílkami zařinčí okno kdes

a venku vichr v skalních slujích kvílí.

Rafije hodin dávno za půlnocí,

ba již ze zahrady zní kuropění!...

Helena dosud spí – jen děsný vzdech

se časem vymkne z úst a rty zapění.

Sen za snem se tou hlavou potácí,

i víčkama ten příval krve trhá;

a ze spaní Helena vykřikne

jak šílenec, jenž ze skal v proud se vrhá.

„Pro Krista Pána!“... Z lože vyskočí

a jako divá na zad jizby běží...

Kříž strhne se stěny, až v kusy rozletí...!

ubývá sil... již klesá... padá... leží.

Zimničné chvění ducha spoutalo,

a v ňader trosky mráz své sněhy věší;

nad horami zasvitla slunce zář,

leč šílenou již nic víc nepotěší.