VII. Já bděl jsem dlouho v noci sám a sám.

Já bděl jsem dlouho v noci sám a sám.

Svou osiřelost hvězdám jsem žaloval a tmám.

Co hvězdy, když v svém srdci jen jedno slunce mám?

Já bděl jsem dlouho v noci a ve dne chodím zpit,

já chtěl bych stále, stále po Tvém boku dlít,

v Tvé dívati se oči a jen Tvůj úsměv pít.

Já bděl jsem dlouho v noci a budu bdíti zas,

a usnu-li, tu sníti, že líbám jen Tvůj vlas,

jenž jak plášť hvězdných stínů se na mém čele třás.

Já bděl jsem dlouho v noci a ve dne chodím zpit,

a budu bloudit světem a budu muset žít

bez Tebe a přec s Tebou a v Tobě – jaký cit!

Já bděl jsem dlouho v noci a vím, Ty rovněž tak,

a nemůžem si zlíbat navzájem tvář i zrak

a musíme jen toužit a hledět do oblak.

Já bděl jsem dlouho v noci, ó znamení mi dej!

Když otevírám okno, vánkem se u mne chvěj

a prvním květem spadlým mi čelo zulíbej!