VII. Já jsem k tobě nepřišel

Já jsem k tobě nepřišel

v roztoužení tklivém.

Ruce jsem si zahřát chtěl,

mrtvé ruce zahřát chtěl,

na tvém srdci živém.

V scenerii mladých let

hlavu skláním v žalu.

Poslední jsem probil vznět,

plachý, něžný srdce vznět,

ve špíně a kalu.

V bahně skončí moje dny

pro dar zapomnění.

Mosty jsou již spáleny,

mosty za mnou spáleny,

návratu již není.

Nebyl bych tak nesmělý

v posledním svém běhu,

kdyby ke mně nezněly,

hlasy měkké nezněly

z protějšího břehu.

Zkusil jsem dost bolesti,

snesu ještě více.

V pračkách měl jsem neštěstí

a u holek neštěstí

s dohrou na klinice.

Tyhle žaly – vzal je ďas!

Já se jenom střehu,

abych neuslyšel hlas,

něžných retů měkký hlas

z protějšího břehu.

Proto jsem ti políbit

nechtěl úběl čela,

proto zapřel jsem svůj cit,

bázlivě svůj zapřel cit. – –

Krev má vzdorně vřela.

Vřela a vře dneska zas

pro tvých očí něhu.

Opět mučí mne ten hlas,

něžných retů měkký hlas

z protějšího břehu.

A já k tobě nepřišel

v roztoužení tklivém.

Ruce jsem si zahřát chtěl,

mrtvé ruce zahřát chtěl,

na tvém srdci živém.