VII. Jak dobře, že z ráje vyhnal nás

Jak dobře, že z ráje vyhnal nás

kdys všechny ten pánbůh milý!

i žehnáme otcům, praotcům,

že hříchem nás podědili!

Tak vesele se to vandruje,

ve uzlíčku hřích dědičný –

ach bez hříchu by ten květný svět

již spola tak nebyl sličný!

Ba nebýti jeho, zda zněly by

kdy po stráních jarně zpěvy?

zda těšil by kdy nás růží květ

a kyproučké panen zjevy?

Zda bychom si někdy výskli tak,

když „ku tanci!“ hudbě kynem,

zda bychom se štěstím chvěli tak,

když děvu si k prsoum vinem?

A ptejme se pánů nebo sluh,

z měst slečinky, dívky veské,

a každý nám chvějně přišeptne,

že hřešit je ach tak hezké!