VII. Jak sirá tamariska manou na planině pláče,

Jak sirá tamariska manou na planině pláče,

tak písněmi mé srdce ňáder ve hlubině pláče,

a s nocí, jež ze srdce nebes sestupuje na zem,

hluboká láska má po temné po pustině pláče;

se mnou jen harfa má, jak s pěvcem pastýřem na poušti,

a ta i citů nejvěrnější přítelkyně pláče,

a jako cypřiš na oase vzdýchá touha moje,

a na květy, jež v jeho vlastním vzkvetly stíně, pláče;

mých slzí tok na ňádra zvoně srdce oplakává,

jak kaskada na svatý rum chrámové síně pláče!

O přátelé! nekalte slovem výtky slzu lásky,

že jako shaslá hvězda na zem neúčinně pláče,

vždyť nejkrásněji lahodívá oku bílá růže,

když rosné perly v květoucím skrývajíc klíně – pláče.