VII. JEJÍ SNY.

Jak mou duši jal

silou lásky své!

Jak mou bytost spjal

v pevné objetí!

Kterak, se mu vzdát,

bylo lehkým snem,

větší láskou vzplát,

malou obětí!

Jako mladý bůh

byl on přede mnou,

zdrtil mne, až duch

blahem v hrdle váz.

Jako beránek,

jenž na jatky jde,

v plen mu dán můj vděk

s vínkem sedmikrás.

Jak mou duši jal

silou lásky své,

musím za ním dál,

neptám se, co ples.

V jeho objetí

včera, zítra, dnes...

lehčej neletí

skřivan do nebes!