VII. Již slunce shaslo v rudém zákmitu,

Již slunce shaslo v rudém zákmitu,

a letní večer zvolna k zemi pad.

U hrobu tvého v tichém soucitu

jsem pochmurného muže viděl stát.

Tvůj nepřítel to byl, jenž bez citu

v tvou dráhu jenom překážky ti klad;

teď stál zde smuten, v bolném pocitu.

Jak, v čem ti křivdil, odčinil by rád!

A bez pohnutí dlel tak ještě chvíli.

Pak zamyšlen když zvolna odcházel,

já zřel, jak zraky se mu zarosily,

a slza, kterou žal mu v oku vznítil,

na hrob tvůj padla, jenž se v šeru tměl. –

Ó, co’s v té chvíli, otče, v hrobě cítil!!