VII K sjezdu slovanskému

Nic mrtvé není. Žijí velcí snové,

jak z ducha Kollárů a Šafaříků

se vzpjali, žijí, v oblast trpaslíků,

jak vkročili, z nich rostli titánové.

Nechť stokrát v hrob je kladli v době nové

v své málomoci, v beznaděje vzlyku,

zas kámen svalen, nových zápasníků

k nim bezčetní se hrnou zástupové.

„Ó Slávie! ó Slávie, ty jmeno“...

zní z Kollárovy dumy věští silou

a s novou vírou nová naděj vstává;

a splní se, byť dobou přeměněno,

co velkým bylo snem, a nad mohylou

myšlenky staré vzplane skutku sláva!