VII. Kacabajka.

Já mám z krajků kacabajku

samé vyšívání,

tři toraly za ni dali

dva vojanští páni.

Když ji dali, povídali,

a ne k odehnání,

že prý zkusí, být to musí,

taky šněrování.

Honza přišel, když to slyšel,

mračí se a nechce –

šněrování, milí páni,

to nejde tak lehce.

Dvě hvězdičky u lavičky –

nejsou chytré v ničem,

Honza vzteklý – ty se lekly!

rozehnal je bičem.

A mám z krajků kacabajku,

samé vyšívání,

Honza, kůže, ten teď může

zkusit šněrování. –