VII. Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,

Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,

jaká vůně byla v lesích,

jaká zeleň po lučinách,

jaké modro na nebesích!

Co si v prsou písní hrálo,

co jich na rtech poletalo –

vše mi v světě v píseň zrálo,

vše a vše se zpěvem stalo!

Myšlénka v zpěv proměněná

zvonila jak ocel zvoní,

šuměla hor nad temena,

jak když orel mraky honí.

Ach jak zněly mladé slohy

jasným zvukem, slyšny všude,

myslím, že z mých zpěvů mnohý

také přes hrob zvučet bude!

Přišel podzim – těžké časy –

náhle les víc nemá vůně,

lučina ne květů více,

nebe modra ve svém lůně.

Přišel podzim, dny s ním rmutné,

šerá rána, noci černé,

myšlénky v nich k smrti smutné,

nedozírné, nedoměrné!

Myšlénka se pírkem chvěje,

hlas se jako lístek třese,

a co teď ret slabý pěje,

víc se přes hrob nepřenese.