VII. Když jsem vyšel prvním dnem

Když jsem vyšel prvním dnem

Milostného máje,

Již tu v rouchu zeleném

Stály louky, háje.

Když jsem druhý den vyšel,

Ze svěžího dřínku

Podle vod jsem kvésti zřel

Sličnou upomínku.

Když jsem vyšel po třetí,

Již i ze zahrady

Bylo mílo viděti

Mladých růží vnady.

Tak nám sama vesna dí

V oné barvě trojí,

Že se ráda s nadějí

Věrnost, láska pojí. –

Pak jsem dlouho nemoh’ ven,

Klesna do nemoci,

Zřel jsem, jak se dlouží den,

A se krátí noci.

Slunko vzešlo, zašlo zas,

Měsíc rohy střídal:

A já celý letní čas

Doma lůžko hlídal.

A když byla oudům zpět

Síla navrácena,

A já vstoupil v Boží svět,

Ach, jaká tu změna!

Po pomněnce při vodách

Nikde sledu více,

A růžičkám v zahradách

Povadnuly líce.

Jenom jako prvním dnem

Milostného máje

Ještě v rouchu zeleném

Stály louky, háje. –

Tak hle zeleň dochová

Našemu se hledu,

Až ji zima pochová

Do sněhu a ledu.

A každinký stromu list,

Co mi k nohoum padne,

Chová písmo, znáš-li číst,

Pravdy bezevadné:

„Věrnosť, láska – křehký květ;

Jen ta dcera nebe

– Naděje – i v onen svět

Doprovází tebe.“