VII. Když kvetly šípky, chodili jsme spolu lesy,

Když kvetly šípky, chodili jsme spolu lesy,

pak po mezích a polem, kolem srázných strání,

a všady, v údolích a nad příkrými tesy,

to bylo jedno bílé a růžové plání.

Když kvetly šípky, kol se chvěly keře všecky

a házely nám vstříc své drahokamy zkvětlé,

jak vítaly by sladký, vlídný tvůj smích dětský,

spor vedly, kdo dřív vsype je v tvé vlásky světlé.

Když kvetly šípky, všady jejich záclonami

se táhla vůně mdlá a nyjící a sladká,

víš, snili jsme, že v světě jsme s blahem svým sami,

a celý život že jest k milování látka.

Teď po letech, když vidím sněžit se a rdíti

květ šípků polem, lesem, strání, kam zrak sáhne,

tvůj vidím pohled, vždy mi do dna duše svítí,

tvůj cítím dech, s tou vůní přes mé čelo táhne.