VII. Když před lety první zněl pro Tebe kvil,

Když před lety první zněl pro Tebe kvil,

já tenkráte myslil, že šťastný jsem byl,

že poznal jsem život i jeho cíl –

Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?

To maska jen byla, kýs neznámý bůh

strh’ mi ji rázem, snů konec i tuch;

dnes k požitku němý, k slávě jsem hluch –

Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?

A brzy jsem poznal celý ten trud,

ten zápas, to pachtění, velký ten blud,

ten před vlastní bídou zoufalý stud –

Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?

A brzy jsem poznal, že věrnost je klam,

jak mnoho jsem vědět chtěl, málo jak znám –

že ve víru zástupů vždycky jsem sám.

Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?

A bludičky, slávy ten prchavý lesk,

ten fosfornou září též v oko mi blesk’,

s ním však ten prastarý ozval se stesk: –

Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?

Tak dneška se třímám, jitro mi sen,

noc Nirvany zvěst mi – mukou je den,

mé písně jen větrem vzdutý vír pěn –

Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?

S dnem po dnu se rvu a Ty tichounce spíš,

jen tiskneš si blíže k rtům Nepenthu číš,

co snem jest, co životem sotva juž víš –

Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?

A nad Tebou vyrůstá hloží a pýr

a kol Tebe uhání šílený vír,

já míru mám přání jen, Ty však máš mír –

Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?

Ach, bubliny! Splasknem, jak stiší se pláň,

chceš chytat je, vlhká jen zbude ti dlaň,

ó splaskni též, bublino, v Nirvany daň,

jen tam, tam všecko se ztiší –

Oč, sestro, jsem Ti dnes bližší?