VII. Když srdce blaží lásky vznět,

Když srdce blaží lásky vznět,

když píseň opouští můj ret,

když na keři zřím planout květ,

či když se oko v západ noří,

kde slunce hoří

vždy dím: Dnes naposled!

Když v smutek dny mne svádějí,

dál v prsou chovám naději,

že lepší den mi přijde zpět;

když v hrudi své však štěstí nosím,

tu o smír prosím,

řka: Vím – dnes naposled!

Víc nechci, než být připraven,

že méně podá příští den

a klidně opouštěti svět

a srdce, jímž vždy bázeň chvěje

mít bez naděje,

až zazní naposled.