VII. Kohout v městě.

Jak na venkově vesele jsem vítal

tu jeho polnici, jež chmury jitra

svým plesem strhla, ohlas mého nitra,

v němž sterý boj tmy se světlem jsem splítal.

Na loži bez snů dlouho jsem se zmítal,

kam sofismat mne vrhnula léč chytrá,

co rvalo dnes mne, co rvát bude zítra,

v tom zapěl on a já se břehu chytal.

Po letech v městě, kde jen vzal se tady,

přes oprejskané střechy v ulic hroby

zní jeho třepící a břeskná nota.

Pod ní se chvějí říms a štítů řady,

mně z duše padá těžké pouto mdloby:

Zdráv, bratře, jenž mne voláš do života!