VII. KOUZLA MĚSÍCE.

Jas plné luny blýsk’

do vln a třasovisk,

přes rybník v mlžinách

svůj čarovný kruh táh’.

Tu bílým květem svit’,

tam jako stříbra nit,

tu polil stromu kmen,

tam světluškou vzplál jen.

Jak malíř naposled

by štětec k malbě zved’

a sem tam oku vhod

jen světlý hodil bod.

Na trávy krůpějích

se zalesk’, pad’ jak sníh

na svěží stromu list,

šleh’ lampou v šero hnizd.

A na rybníce stuh

se utkal zlatý pruh,

jak před zrakem by rost’,

se spouštěl zlatý most.

To padací most snad,

jenž ve snů vede hrad,

kde modrých růží dech

žal hojí duší všech.

A já jím ve snách šel

a v prsou has’ mi žel,

a byl jsem rád a tich,

když most se za mnou zdvih’.