VII. Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her

Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her

jak piloty nesoucí střediska nadějí, vůlí a věr

bez počtu vsadili jsme v zkaženou půdu, v střechy a báně

světových metropolí,

soudržnost jejich utužujíce, sítě své kladouce na ně,

jednu a druhou a třetí a každou jinak, aby nic nepropadlo,

zatím co v dýmu kralují, ostrovy, na kterých zvadlo

dědictví po starých bozích lesů, lučin a polí.

V cihly a maltu, v kámen a beton, také v sádru

vrazily jsme svých opor bíle kvetoucí ramena

a, přívětivě se usmívajíce, ač velmi jsme lhostejny v jádru,

na hroty železné, šupinaté hřbety a čela kamenná,

ba, docela dolů až na asfalt a dlažební kámen,

dnem, nocí drcený kopyty a hlazený koly a podšvy,

a pevně se držíce za ruce sbíráme každý pramen,

jenž tryská tu ze srdcí, dlaní a mozků, aniž často proč ví,

a všechny je řadíme k sobě jak věže v chorál své zvony,

že od modliteb se neliší kletby, od jásotů stony,

v jediné dílo, myšlenku, touhu splývajíce,

v kůžel, jenž hrotem nebe se dotýká, kde komínů čadivé svíce

společně mračno tvoří,

třísněné krví západů a zlatem prchavých zoří.

Nahoře, nad zčernalými vodami, jež zkameněly,

mezi jich věžemi, hřebeny, hroty, báněmi,

a dole, nad hlavami chodců a nad korunami ubohých platanů, akátů a líp,

oblohu linkujeme křížem krážem a, kdybychom zazvučely,

jako to v polích někdy činíme, a rázem, všechny se všemi,

jak ohromný z ohromného luku vyslaný šíp

projelo by to vším a otřáslo by to vším

a v mrtvého boha idylického sesuté čelo

mířilo by to vzhůru nad puchy, plyny a dým.

Uprostřed metropole, v ní, skrze ni, nad ní jsme drátěné tělo

nezdolné souvislosti a nového lidského řádu.

Jak stará mrtvola, obsazená armádou červů,

rozpadla by se kosmopolis v hromadu nesouladu,

nebýti nás, tuhého života našeho, železných nervů

v horečce její!

Uprostřed zběsilosti kalkulů, úskoků, her a slastí

přes propasti mezi lidmi se klademe jak ulic přes propasti,

jež pod námi zejí.

Těch ulic bláhových! Hrozných a nevinných!

Těch pláství ověšených horečným rojem!

Těch stružek stříbrných v pobřežním písku!

Jsme s nimi se všemi. Učinily jsme z nich

jedinou bytost ohromnou, jež zde řve vášní a bojem,

chtivostí slávy, požitku, zisku,

a tam opět pokojná jest, zamyšlená, tak tichá a tklivá,

že z parku slyšeti kosa, jenž zpívá –

jedinou bytost ohromnou, matku kontrastů a paradoxů,

jež hltá hory masa jako hory koksu,

jež chlubí se démanty na šíji žen i hladem před asyly,

jež věci nejúžasnější vystavuje za skly –

a přec by zemřela hrůzou, kdybychom večer se spily

a všechny – rázem – praskly.