VII. Lavice maurská.

Ruy Diaz, nazván Cidem,

do Toleda přišel právě,

k vůli němu svolal sněmy

Alfonso král, chtěje v slávě

plné jemu právo dát

za urážku od hrabat.

Ve paláci Galiana,

jak to král chtěl, v lesku slávy

přišly a se shromáždily

španělské vše říše stavy,

Alfonsovo hrdé křeslo

nad nimi se v pýše neslo.

Kolem rozstavili v kruhu

pro barony lavice,

kam si mohla usednouti

manů pestrá směsice.

Zavolal Cid na pážete,

z rodu starých předků byl,

Fernan Alfons jeho jméno,

toho Cid si vyvolil.

Křeslo dal mu z Valencie,

Maurskému je králi vzal,

toto křeslo vedle krále

křesla stavit rozkázal,

pážata pak v pestrém shluku

k tomu křeslu zavolal,

by z nich každý až v den druhý

křeslu tomu stráží stál.

Přinesli mu křeslo vzácné,

památné a věru krásné,

jak šli vnadní, meč po boku,

každý s udivením žasne.

Zdobné křeslo postavili,

jak jim rozkázal Cid milý,

zlatým šatem s drahokamy

staré křeslo v úctě kryli.

Druhého dne z rána mši

zbožně přítomen byl král,

v průvodu pak rytířův všech

již se do paláce bral,

Cid jen nebyl ještě tady,

nebo v hospodě své spal.

Proti Cidu rozhněvaný

onen hrabě Garcias,

vida toto staré křeslo,

takto zvedl zpupný hlas:

Milost udělte mi, králi,

vyslyšte mne, prosím vás,

co chce svatební zde lože

vedle trůnu v tento čas?

Které nevěstě to platí,

chodí v maurském plášti as?

V španělském snad chodí hávu

či snad v šperku cizích krás?

Křeslo toto vám jen patří,

jinak odstraňte je v ráz!

Fernan Alfonso to slyšel,

hraběti tak v odvět přišel:

„Hrabě, to jsou mrzké řeči

a ty vyplatí se špatně,

o těch zle mluvíte chvatně,

kteří jsou než vy sám větší.

Křeslo pro nevěstu není,

myslíte to? já bych lhal,

dlaň bych na vás vložit musil,

abych ucítit vám dal

tady v krále přítomnosti,

z jakého jest domu ten,

popříti vy byste nesměl,

před námi že vyvolen!“

Velmi mrzelo to krále

i ty, kteří přišli s ním,

Garcia však, onen hrabě,

jsa vždy k hněvu náchylným

přes rameno plášť svůj hodil,

nedbale pak pravil jim:

„Nechte mne, já pokárám

kloučka, jenž to řekl, sám.“

Alfonso král jak to zřel,

z pochvy tasiti meč spěl,

ku hraběti přímo šel,

jemu tato slova děl:

„Za tu nestydatou řeč,

měl bych vyzvati vás v seč,

nechci však to, králi k vůli

nepadnu ve vaši léč!“

Odloučil je oba král,

ku Cortesům toto prál:

„O tom křesle hovor další

věru byl by zbytečný,

právem Cid je vykořistil,

jak rek ve všem výtečný.

Vyvolený jest on rytíř,

čacký vasal, velký rek,

druhého já neznám v světě,

jenž by zasloužil ten vděk.

Jako Cid můj statný vasal,

jehož sláva taká jest,

a čím on jest výtečnější

tím jen vzrůstá moje čest,

jestli dobyl toto křeslo,

zla moc na Maury se sneslo,

jestli mi je darem dal,

mne jak pána poslouchal,

vykonal to čestný man,

jen to, k čemu povolán.

Daroval mi mnoho ořů

i vše Maury, které jal,

celou pětinu on z plenu,

jak mi patří, odevzdal.

Nikdo nemluv o Cidu zde,

kdo mu roven není, dál!“